Velké oči – Štěpánka Soukupová

Nestává se mi tak často, že bych s někým seděla už pět hodin před vchodem do potravin a jedla dvě nožičky studentských párečků s hořčicí. Už byly studené. Ale Zdeněk si to užíval, první jeho poctivé jídlo za poslední týden.

„Jsi pořád na cestách,“ řekla jsem, „hladovíš sám ve vlaku.“

„To je fakt, teď jsem si přilepšil, večeřím na ulici a mám společnost,“

Víte, Zdeněk byl bezdomovec. Tak ho viděli ostatní, pro mě to byl poutník. Nosil džínový batoh nasáklý ostružinovým džemem, kalhoty po pradědovi – na obou nohavicích popsané. Když neměl papír, měl ještě kus neposkvrněné látky na nohou. Rád se kochal výhledem na popelnice, miloval pohled na lidi, kteří chodí každé ráno v sedm třídit odpad. Svůj příběh si kreslil na tělo. Tetoval se jehlou na šití a inkoustem ze staré propisky. Nechtěl se holit, myslel si, že jeho vousy jednou přirostou ke stromu, u kterého usíná, že spolu splynou. Poslouchal zvuky z ulice, viděl osudy a nesnáze každého, kdo si jen přišel do parku zakouřit. A ano, kouřil. Sbíral vajgly na autobusové zastávce, jak říkal sám, šetřil technickým službám práci. A svoje cigarety vždycky používal, až z nich nezbylo nic. Spálil si často prsty, ale pociťoval blaho, když mu pod rukama mizí zbytek tabáku. Skoro nespal, často jsem ho sledovala z okna, jak se nad ránem vytrácí hledat nový příběh. Nasedl na vlak, vždycky jsem mu dala peníze, kdyby ho náhodou chytili. Vyrobili jsme si společně pár univerzálních sandálů. Ze starých pet lahví a oboustranné lepicí pásky. Chtěla jsem je vycpat papírem a vatou, ale to ho hrozně rozčílilo. Kdyby měl v rámci přežití zapálit poslední kousek papíru, aby se ohřál, určitě by to neudělal. Nenechal by strom zemřít za něj. Na papíry pouze psal, myslel si, že tak předává svoji duši ekosystému. Byl to svým způsobem blázen.

„Ty o mně v duchu píšeš nějaké vypravování, že jo?“

„O tom, jak jsi bojoval se všemi živly, zastavil meteorit v letu a…“

„Velký voči…“

A měl tak velké oči. Co viděly celý svět, každý jeho kout pokládaly za svůj domov. Doufala jsem, že mi bude někdy vyprávět, co všechno zažil na jeho nesmyslných cestách. Ale on mlčel, seděl u stromu a kouřil čerstvě nasbírané vajgly.

„Tak…“ pronesl, když dojedl poslední studenou nožičku, „je čas vyrazit na další dobrodružství se spoustou meteoritů a jiných přírodních katastrof.“

Napřímila jsem se v sedě. Nedokázala jsem ani spočítat kolikrát jsme se už tento rok loučili. Na moji obratně pronesenou řeč na rozloučenou nečekal. Sebral ze země tácek od párků, strčil si ho do kapsy, políbil moji ruku na rozloučenou a hopsavým krokem zmizel v plastových botách někam daleko za alej popelnic.
Jak už jsem řekla, byl to poutník. Ne žádný bezdomovec. Jeho domovem byla půda, na které stál, trávník, na který pokládal svoje unavené zcestovalé nohy. Nepřekvapilo mě, když jednou z noci na neděli našli jeho tělo opřené o strom. Vousy zapletené do lesknoucí se kůry. Vypadal, jako by spal. Ale on určitě snil, o cestách minulých a příštích, které navždy zůstanou zapsány v těch velkých očích.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *