soubory básní – Ester Prokešová

Hory

Každou zimu hory plakaly.
Plakaly pro dceru naděje a sestru šílenství.
Hory vrostlé do země
ronily slzy pro tančící bludičku
spálenou prvním mrazem.
Plakaly pro tu,
která je nepřenesla.

 

Stařenka

Posbírala všechny vrásky, co jich měla,
ulovila dech a smála se.
Smála se, bublala a svět s ní.
Smála se, až se nebesa modrala
a stíny se chvěly
a v té minutě běžel čas pozpátku.
Smála se, jako když utne.
Zbylo po ní jen ticho
a trocha času navíc pro všechny smrtelníky.

 

Dnešek

Svádí to psát o provazcích žil,
pachu spálených vlasů,
ledových pohledech a horkých srdcích.
A přece je dnešek jenom moucha na okně,
smítka prachu
a nohy leností o trochu chlupatější, než by se společnosti líbilo.
Dnešek není svůdný,
dnešek jenom je.

 

Mudrci

V dobách, kdy bylo na světě blíž
a lidí bylo méně,
byli mudrci.
Bydleli se starými kytarami
v podkrovních bytech
a byli celí srdce.
Plní slov a not
a strachů zapomnění,
kreslili na záda písněmi pocity.

 

Slova jako voda

Slova, jako voda,
protékají mezi prsty,
mezi tvými,
mezi mými,
spěchají do moře.
Do dalekého moře
mimo naše obzory,
mimo můj,
mimo tvůj.
Až všechny potůčky
utečou do moře,
zbude mi šumění větru
a tvoje stopy
na cestě k obzoru.
Tvému.

 

Do not spray into eyes

Do not spray into eyes.
I have sprayed you into my eyes.
(Alt-J – Taro)

Nepodlézat ploty,
nedotýkat se,
nekrmit.
Nesvírat v prstech
ani kousek světa.
Omšelé vitráže,
rezavé koláče,
vzorníky střepů.
Jen lehce přejede prstem
to není dotek.
Kapka krve.
Déjà vu.
Dotek
prstu na rtech.
Ztracené oči,
prchavé pavučiny,
kovové hobliny.
Našel kousek bolesti,
kousek strachu,
kousek světa
k sevření.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *