Jak si mě oblíbil toulavej pes – Daniel Kvapil

Byl krásnej podzimní den. Občas sprchlo a místy zadul větřík, avšak jinak počasí jak stvořený pro pohodovej výlet. Obul jsem tedy boty, hodil na sebe bundu a vyrazil na nádraží. Jako vždy na čas. Pár sekund mi však chybělo a vlak jel výjimečně přesně, takže jsem při vstupu na perón spatřil rozjíždějící se soupravu. Před ní se ještě naštěstí spokojeně kochala při pohledu na svou právě dobře odvedenou práci (odpískání odjezdu vlaku) výpravčí. Ve snaze skočit do rozjíždějící se soupravy naštěstí pochopila, o co se mi jedná, a tak hvízdla na strojvedoucího, kterej soptící lokomotivu nakonec zastavil. Jako by mě osud nechtěl připravit o vskutku zajímavej zážitek.

Vystoupil jsem ve stanici Bořek pod Troskami, jsa rozhodnut zhlédnout naučnou stezku Podtrosecké rybníky. Je jich tam celkem sedm a všude píšou, že to stojí za to. A opravdu stálo! Ale nepředbíhejme. V předpokladu, že mnoho tvorů nepotkám, jsem se taky vskutku nemýlil. Kromě asi čtyřicetičlenný tlupy německých turistů na kolech jen labutě, kachny a občas ještě ňákýho jinýho ptáka. A tak jsem se kochal podmáčenejma loukama, olšinama, topolovejma luhama, skalama v údolí a samozřejmě pleskajícíma rybníkama, a skoro nic mi nechybělo. Dorazil jsem až k rybníku jménem Krčák, čtvrtým v pořadí, kde nastal čas směr cesty otočit a začít se pomalu vracet. Tu se však najednou zničehonic objevil dobrman a běžel ke mně. Ponuré temné údolí, nikde nikdo, tlupa euroturistů i s kolama zmizela dávno kdesi v nenávratnu a pes zrychloval, jakmile mě spatřil. O náhubku a jeho pánovi se mi mohlo tak akorát zdát.

Mezitím pes doběhl ke mně, postavil se na zadní, předníma se mi opřel o ramena a chtěl mě sežrat. Teda snad jen oblizovat. V tu chvíli by se ale ve mně krve nedořezal. S hrůzou v hlase jsem mu začal říkat jednou, a pak ještě několikrát: „hodnej, hafane, hodnej.“ Chvíli jsme si prskali na hlavu, a pak, po několika vteřinách, který mi připadaly jako sto let, mě obluda přestala špinit a odběhla. Bohužel, jen o kus dál, kde se rozhodla na mě počkat. Jako by věděla, kam mám namířeno.

Kochání skončilo a cesta hrůzy začala. To už jsem proklínal výpravčí, že nakonec zastavila ten vlak. Pes byl chvíli přede mnou, chvíli za mnou, neustále se mi pletl pod nohama, ale nikdy neodběh tak daleko, abych mu moh zmizet. Zkrátka si mě hlídal, abych mu neutek. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že po cestě kráčím já – pán, a můj pes. Ve skutečnosti to však bylo obráceně. Po cestě totiž kráčel můj pán pes a já. Až tak si mě oblíbil.

Přiblížili jsme se Borku. Říkám mu, ať jde domů, a ukazuju rukou nazpátek. Nebohý pes si však zřejmě myslel, že mu chci něco dát, a tak začal skákat po mý ruce. Z mých úst se tedy ozvalo: „nemám, nic nemám.“ Pes naštěstí aspoň tohle pochopil a přestal lovit mou ruku.

Dorazili jsme do vsi a zamířili si to rovnou do hospody. Kupodivu pes dřív než á. Chvíli jsem čekal před hospodou, do který pes mezitím vstoupil. Když jsem nešel, vrátil se pro mě. U dveří mě výčepák požádal, ať jde ten pes ven. Odpovídám mu, že není můj, a začínám se konečně trochu bavit. V hospodě totiž mezi třema místníma štamgastama nastalo pravý pozdvižení, neboť pes začal neodbytně zkoumat obsah jejich stolu. Jeden říkal, že se psů bojí, druhej neříkal nic, jen s vytřeštěnejma očima hleděl, co se bude dít, a jen ten třetí zachoval klid se slovy, že se jednomu známýmu z Troskovic zaběhla Bára, která u něj nakonec přespala. Ten se ukázal bejt mužem činu. Chytil psa za obojek, dal mu přes prdel a křikl na něj: „lehni!“ Pes, ač nerad, přece jen poslechl. Po chvíli sem u podařilo rozluštit údaje na obojku, jež začal vítězoslavně výkřikem: „je to Bára!“ oznamovat celý hospodě. Nakonec zavolal majiteli a odvedl si psa domů.

A tak jsem pozbyl přítele, na kterýho jsem si cestou už pomalu zvykl. Nicméně představa, že hafan za mnou při nástupu vleze do vlaku, a mě pak i se psem vyhoděj rodiče z domu, až jim přivedu chtě nechtě ukázat svého novýho přítele, mě děsí ještě teď.

Až se tedy někdy budete toulat v kraji pod Troskama a potkáte tam toulavýho hafana, kterej vás bude chtít sežrat, nebojte se ho. Je to milá hodná Bára.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *