Malá noční můra – Lenka Jenčková

Některé začátky jsou nevítané a nevyhnutelné zároveň. Podobně jako konce přicházejí v pravý včas, ale nikomu se tím nezavděčí.

Sluneční paprsky polily zápraží a oči zesláblé zimou jim těžko přivykaly. Za tak ostrého světla si uvědomoval přepracovanost, která byla v jeho tváři ztvárněná hlubokými vráskami a nedala se smazat ani ze strnulého, bezcitného výrazu. Mezi prsty svíral krabičku od sirek, jako by snad uvažoval, že nechá oheň, aby spolu s paprsky horlivě tančil po omítce a zrcadlil se v okenicích. Těžkopádný nábytek by se změnil v prach, tlusté koberce ve žhnoucí traviny a na svět by přišla poušť, která v neútulném bydlení sice převládala, ale nikdo kromě Alana ji dosud nezahlédl.

Velice praktické, slýchal od svého okolí. Kéž by taky někdo jiný spatřil duny popela, do nichž každé ráno vstupoval a obvykle se v nich prvních několik okamžiků dusil, než se před ním zhmotnila Frida zasahující v případě dědečkových záchvatů.

Poslední den v poušti, víc jich nedovolí. Fridu zítra odvede a pak vyhrabe sirky.

Spokojený se svým předsevzetím usedl na dřevěnou lavičku, mezi jejíž příčky Alanovo měkké, poddajné tělo lenivě zapadlo. Bude šťasten, pokud na lavici neuschne dřív, než dům stihne zapálit.

Obratné prsty rozevřely krabičku od sirek, načež se setkaly s chlupatým neznámem, na první pohled nehybným jako pravá sirná dřívka, na pohled druhý zcela živým. Jak je možné, že jedem nasáklé srdce tomu stvoření stále bije, když dosáhlo, čeho chtělo? Alanova radost odumřela před mnoha lety, a tak shledal za nemožné, aby se srdce malého tvora chvělo jen z přetrvávajícího nadšení nad tímto vítězstvím.

Alan věděl, že jakmile rodný dům zachvátí skutečné plameny, zemře noční můra v krabičce od sirek spolu s ním. Poslední a nejničivější kousek Alanovy duše zmizí ze světa, aniž by nadělal další škody. Jenže on nebyl připravený. Přes touhu po klidu uchovával čirou esenci smrti přísně oddělenou od jeho malé, zvídavé vnučky jménem Frida, která se zatím nestihla nakazit ničím tak temným, jako byl tento malý noční motýl.

Tisíckrát lechtal představu, jak ze země vyhrabe skutečné sirky a do můry zaryje špendlík, aby pokojně visela všem na očích jako sběratelský kousek. Jenže on svou můru nesnášel a tolik se bál, že malá Frida zahlédne koutkem oka esenci smrti jako zbytek její rodiny, že svou křídlatou, odpornou část duše uzavřel do vetché krabičky. Každou neděli pak poseděl u zápraží, kam za jiných okolností paprsky nedosáhly, aby tuto součástku jinak dobře promazaného mechanismu mohl pečlivě odsuzovat.

Dělalo mu téměř autentickou radost, že nočního motýla denní svit pálil.

Slunce nabylo na síle a Alan se právě chystal na únik do domu, když pocítil, jak jeho tělo pod náporem nadcházejícího jara měkne více než obvykle a prchá z něj vše dobré a čisté. Pro jednou se vrásky slily v celistvou voskovou masku, která napodobila onen strnulý výraz, jakmile zaschla.

Krabička se zachrastěním dopadla na zem.

Něco velice špatného si v ní protáhlo napůl spálená křídla a propuklo v dusivý smích, který lidským uším zněl skoro jako pláč. Poprvé toho dne Frida opustila pokoj pro hosty, v němž vůně fialek přebila za dívčí přítomnosti suchý pouštní vzduch. Pokaždé, když se sama pro sebe usmívala, jelikož Alan neplnil funkci zábavného společníka, však cítila výčitky bílých, strohých stěn. Neochotně odrážely smích a někdy zcela zaslepily Fridina velká očka, bez nichž se dál nemohla bavit směšnými odrazy v zrcadle. Zdálo se jí zvláštní, že ačkoli zrcadlu darovala úsměv pouze jeden, vždy se v něm odrazilo sto jiných, cizích úšklebků.

I nyní byla zaslepena – ne sluncem, ani mužem, jehož dolní končetiny se pořád trochu roztékaly a k němuž by podle všech lidských zákonitostí měla pociťovat lítost, ale plačícím hmyzem přitisklým na chodidle. Pokusila se setřást tento ohavný exemplář živočišné říše za horečnatého bědování, že si nevzala střevíčky, načež se můra sama odloupla jako stará kůže a dopadla naznak na tvrdou zem. Chvíli třepetala nožičkama, zatímco ji slunce nemilosrdně spalovalo, a právě v ten moment, kdy se připravovala na roztátí podobné tomu Alanovu, ji jemné, mladé ruce vyzvedly.

Kdyby Frida to stvoření doopravdy zašlápla, kdyby ji nechala nejprve roztát a pak seschnout, nikdy by nemusela čelit vypouklým hmyzím očím, jež v sobě nesly všechno světu dostupné šílenství. V nich se Fridin úsměv neodrážel stokrát, nýbrž tisíckrát znovu a znovu, když se jako mozaika neustále protáčela s cílem lapit nevinný dětský úsměv jednou provždy.

Aniž by Frida věděla, že tento pohled zakoušel její dědeček od samého začátku, nebo jen tušila, že kousek od ní nalezl svůj konec roztáním a vpitím se do hlíny mezi zahrabané sirky, vydala se do fialkového pokoje s výrazem polámaného štěstí.

Frida nerada přemýšlela a pokaždé, když se na ni jedno z můřích očí upřelo, byla ve svých sedmi letech donucena představit si velký, krásný požár.