Da capo al fine – Eliška Václavíková

 Vidí toho slepci opravdu méně než ostatní? Kolik karet můžeš ztratit, abys byl stále schopný hrát? Kde končí koleje? A jak rozeznáme vzpomínku od tupé ozvěny, která se odráží od stěn naší prázdné hlavy?

 To všechno byly zdánlivě nesouvisející otázky, na které jsem rozhodně nemyslel toho osudného podzimního rána, když jsem spěchal do nové práce. Ono tak úplně nejde přesně o tyhle čtyři otázky, já totiž nepřemýšlel vůbec nad ničím kromě toho, jestli dobře zapůsobím s modrou kravatou, zda-li budu lepší než všichni ostatní a jak moc bude ten starý obejda ve vlaku zase smrdět. Můj svět byl tučně orámován, pevně nalajnován a každodenní stereotyp striktně dodržován. Byl jsem zkrátka ignorant toho nejhoršího druhu. Nedělal jsem takové ty praštěné věci, jako usmívání se na cizí lidi, zírání z okna jedoucího vlaku po vzoru ostatních tupých ovcí, a nikdy, opakuji, nikdy jsem si po cestě z jednoho bodu do druhého jen tak neposkočil. Tehdy jsem netušil, že stačí, aby přiběhla jedna bláznivá dívka a foukla do mého nedotknutelného domečku z karet, aby se můj život dočista změnil. Abych se já změnil.

 Poprvé jsem ji potkal ve vlaku. Byl to úplně normální den, který ničím nenaznačoval, že se stane osudným milníkem mé upachtěné cesty za slávou. Nepřišla žádná nápověda v podobě varovného poryvu větru, který by šeptal o mé budoucnosti, ani lom světla se nezdál být nikterak slavnostní. Nikde nazářily reflektory přímo na mou hlavu, ani se z dáli neozýval smyčcový orchestr. Prostě jsem ráno vytáhl ten svůj zadek z postele, zbaštil jugurt s vločkami a nastoupil do vlaku.

 Jak jsem předvídal, ve vagonu bylo plno. Musel jsem stát úplně u dveří, abych se vyhnul smrdícímu obejdovi, který se na mě pokaždé nepříjemně šklebil. Vlak se pomalu začal rozjíždět, když v tom se ze zatáčky vyřítila dívka s rozevlátým kabátem, který zdobilo nesčetné množství barevných záplat, v jedné ruce si přidržovala dlouhou sukni modrých puntíkatých šatů, čímž odhalila zablácené křusky, které jí klokotaly kolem hubených nohou, druhou rukou držela zářivě žlutou přeplněnou tašku a zároveň se s ní snažila mávat na strojvedoucího. Nevěřícně jsem na to zjevení civěl. Byla zpodobněním všeho, od čeho jsem utíkal a čeho se snažil vyvarovat. Byla chaos.

 Ale taky byla vytrvalá, to se jí muselo nechat. Jako kdyby na tom, jestli nastoupí do mého vlaku, závisel život. No a on taky závisel, ale to jsem nemohl tušit. Můj život. Odfoukla si zlatou hřívu vlasů z obličeje a setkala se pohledem s mýma očima. Zakroutil jsem hlavou a podržel dveře otevřené, aby do nich mohla naskočit. Nevím, co to do mě vjelo. Nakonec jsem jí podal ruku a pomohl nastoupit. Jakmile byla uvnitř, rozesmála se na celé kolo jako blázen a rozsypala všude po zemi žolikové karty. Povzdechl jsem si a začal je váhavě sbírat ze země. Mnohé byly po stranách popsané modrým inkoustem. Když jsem se zvedl a podal růžolící dívce její balíček karet, zjistil jsem, že nás sleduje celá posádka vlaku. Odkašlal jsem si a nasadil opět svou nepřístupnou masku. Nechtěl jsem, aby si mě lidé spojovali s něčím tak výstředním, jako bylo tohle stvoření před námi. Jenže ona se na mě nepřestávala zářivě zubit. Zvláštní, že jsem ji nikdy dřív neviděl, přitom tímto spojem jezdili vždy ti samí lidé. Znal jsem tu všechny, věděl jsem, na kterém místě kdo rád sedí a co bude mít na sobě další den. Tak z jaké planety k nám zavítal tento nový přízrak?

 „Ještě jednou moc děkuju!“ zavýskla mi u ucha a radostně poskočila. Ona si normálně poskočila!

 „Děkujete mi už pojedenácté, slečno. Jestli to uděláte podvanácté, tak vás vystrčím zpátky ven,“ upozornil jsem ji.

 „Vy asi moc rád počítáte, že?“

 „Jenom pokud počet přesáhne číslo čtyři.“

 „Počet čeho?“ nechápala.

 „Nevhodných projevů.“

 Na to se jí zajiskřilo v očích.

 „A berete jako nevhodný projev taky nervózní odkašlání? Protože pokud ano, musím vás upozornit, že jste právě přesáhl počet čtyři.“

 Zdvihl jsem obočí a pohlédl jí do tváře. Byla moc krásná.

 „O-Opravdu?“ zakoktal jsem se.

 „S tím jste asi nepočítal.“

 „S čím?“

 „Že nejste jediný, kdo to umí,“ usmála se jedním koutkem úst.

 „Umí co?“

 „No počítat.“ Mrkla na mě. Potom se ozval skřípot a vlak se škubnutím zastavil, takže se dívka zapotácela a já ji automaticky přidržel.

 „Tak podvanácté a naposledy. Děkuji,“ zašeptala docela blízko mého obličeje a potom vyskočila ze dveří. Zůstal jsem stát jako opařený. Když jsem dorazil do práce, místo toho, abych vytvořil iluzi o dokonalém nováčkovi, jsem byl neustále roztržitý. V kapse svého kabátu jsem našel žolikovou kartu, na které bylo napsáno modrým inkoustem: Jmenuješ se Ester. Máš ráda modrou barvu, při dešti tančíš a pláčeš jenom když se nikdo nedívá. Zapamatuj si to. Aspoň tohle.

 Od té doby jsem na ni nemohl přestat myslet.

 Další den se to stalo znovu. Tentokrát si ke mně ve vagonu přisedla a hlasitě si odkašlala předstíraně hlubokým hlasem.

 „Dobré ráno, Ester,“ pozdravil jsem ji a snažil se na sobě nedat znát rozrušení.

 „Jak to, že znáte mé jméno?“

 Položil jsem jí do dlaně její kartu. Úsměv na chvíli dočista zmizel, až jsem se zalekl. Chtěl jsem ho vidět znovu. Po chvíli se vzpamatovala.

 „Prozradíte mi svoje?“

 „Svoje?“

 „Jméno.“ Úsměv byl zpět.

 „Když na tom trváte.“ Vzal jsem tužku a na druhou stranu karty napsal: Derek.

 „Ráda vás poznávám, Dereku.“

 A tak jsme se vídávali každý den ve vlaku. Nejprve byla ta dívka něco jako můj výzkum. Zajímalo mě, co je to za záři, kterou kolem sebe šíří. Zajímalo mě, co je na ní špatně. Ze začátku jsem si myslel, že všechno, ale čím déle jsme spolu cestovali, tím víc mi připadala ta její kuriózní osobnost krásná. Po týdnu jsem s ní tak nějak počítal. Tím chci říct, že jsem jí každý den držel místo u okénka a napjatě očekával její přítomnost. Připadala mi, jako ten nejbarevnější a nejlidštější druh vážky. Hrávali jsme spolu karty a jelikož byly její, tak určovala pravidla. Pokaždé si vymyslela nějaké další. Ráda se dívala z okénka, jako kdyby pro ni byl náš svět moc malý, moc obyčejný. Často jen tak poskakovala anebo se usmívala na cizí lidi. Dokonce i na toho smrdícího obejdu. Byla dokonalá. Jak to můžu říct? Zrovna já, který má měřítko dokonalosti postavené v úplně jiné dimenzi? Vlastně nevím. Můj domeček z karet se otřásl.

 Jednoho dne jsem utrhl veliký trs zvonečků a usmíval se jako blbeček, když na své zastávce naskočila. Několik dobře známých tváří na mě uznale kývalo. Někdo mě poplácal po rameni. Ester byla tak nadšená, že málem prorazila hlavou střechu vlaku. Ani mě nepřekvapilo, když kytky popadla, zatřásla jimi a soustředěně poslouchala, jestli zvoní. Ten den jsem vystoupil na její zastávce, jen abych se mohl déle dívat na její úsměv.

 O pár dní později jsme se políbili. Bylo to před celou posádkou vlaku. Všichni začali tleskat. Už na to taky čekali nějakých pár neděl. A můj domeček z karet byl smeten ze stolu.

 Začali jsme se vídat i mimo náš vlak. Opustili jsme naše bezpečné místo. Byli jsme zamilovaní. Rád jsem si prohlížel její karty a četl všechny poznámky. Byly to otázky, moudra a informace o ní. Když jsem se jí zeptal, co to všechno znamená, odpověděla: „To jsem já.“

 Poslední dobou byla hodně roztržitá, víc než obvykle. Často zapomínala na naše schůzky. A nejen na ně. Jenomže já byl tak zaslepený, že jsem pro oči neviděl.

 Jednoho deštivého jarního dne jsme si zamluvili společný pokoj v hotelu. Chtěl jsem s ní trávit víc času, ale připadalo mi, jako by se vzdalovala z tohoto světa. Jako by snad pomaličku odplouvala. Nechápal jsem nic.

 „Ester? Ester!“

 „Hmm?“

 „Kam to koukáš?“

 „Přeci ven.“

 „Ale my jsme vevnitř. Já jsem vevnitř. Ester…“

 „Myslíš, že je jí zima? Podívej se na ni, je tam tak sama. Jasně, že jí musí být zima, vždyť tam prší.“

 „O čem to mluvíš. Pojď, zahrajeme si karty.“

 „Jak dlouho může schnout takový kožich?“

 „Ester, žolíky, nebo prší?“

 „Ano. Vždyť říkám, že tam prší.“

 Ten den jsem našel v kapse jejího kabátu prášky. Ale nikdy jsem jí neřekl, že to vím.

 Zhoršovalo se to. Zapomínala všechny naše společné vtípky. Zapomínala, kam jdeme. A zapomínala jíst i spát. Takže jsem nakonec přeci jen našel to, co bylo na mé vážce špatně. Byla nemocná.

 Dal jsem výpověď, abych mohl většinu času trávit s ní, jenže ona vypadala, jako kdyby mě vůbec nevnímala. Stále se zuřivě probírala svými kartami a četla všechny poznámky. Konečně jsem to pochopil. Byly to taháky, aby nezapomněla, kým je. Jak mi to ale mohla udělat? Převrátila mi svět naruby, sfoukla můj domeček z karet a znovu ho postavila, jenže já v tom novém světě nedokázal přežít sám.

 V noci jsme se vrátili na místo, kde to všechno začalo. Balancovali jsme každý na jedné koleji a vyprávěli náš příběh hvězdám, aby nikdy nezůstal zapomenut.

 „Kde končí koleje?“ zeptala se slabým hlasem.

 „Tak daleko jsme ještě nedojeli,“ odpověděl jsem.

 „Děkuju Dereku, že jsi jel se mnou.“

 „Neříkal jsem, abys mi přestala děkovat?“

 „Myslím, že je načase, abys vystoupil a nechal mě dojet na konec,“ zašeptala. Byl jsem tam vyděšený, že jsem seskočil a chytnul ji za ruce.

 „Přestaň! Jsem tady, Ester. Vždycky tu budu. Musíš si nás pamatovat!“

 „Pamatuju si, že jsi rád počítal. Počítal jsi moje nevhodné projevy.“

 „Dávno jsem přestal počítat! Ester, slib mi, že…“

 „Ale vždyť počítáš. Pořád počítáš. Moje prášky. Naše vzpomínky. Hvězdy.“

 „Nemůžu tě ztratit, Ester!“

 „Ty si nás musíš pamatovat, Dereku. Jedině tak náš příběh nezmizí. A já musím dojet na konec.“

 Další den jsem čekal ve vlaku jako vždy. A ona nastoupila. Ale prošla kolem mě, jako bych byl duch. Myslím, že právě tehdy jsem se jím doopravdy stal. Sedla si k okénku a mračila se, jako by si na něco snažila vzpomenout. Karty se jí rozsypaly po sedačce a ona zůstala s prázdnýma ruka. Plakala. Něco ztratila, ale nemohla si vzpomenout, co to bylo. Sedl jsem si na opačnou stranu vagonu a rozvzlykal se starému známému obejdovi v náručí. Když jsme vystupovali, podržel jsem jí dveře a ona mi poděkovala. Lhal jsem o tom počítání. Věděl jsem přesně, po kolikáté to dnes bylo. Naposledy. A od té doby jsem ji už nikdy nespatřil.

 Hledal jsem ji, to ano, ale zmizela tak náhle, jako se objevila. Nikdo o ní nic nevěděl. Jako kdyby snad ani nikdy neexistovala. Možná dojela na konec kolejí. Možná prostě zapomněla žít.

 Změnila můj život a zanechala po sobě jenom balíček karet. Nevím, čím jsem si její lásku zasloužil. Nevím, čím jsem si zasloužil ji znát. Možná právě v tom tkví podstata milosti. Být bezvýhradně milován.

 A možná, že nebyla nemocná ona, ale zbytek světa, který neviděl to, co viděla ona.

 Možná, že to byl anděl, poslaný na zem, aby mě zachránil.

 Vzal jsem do rukou poslední kartu z balíčku a napsal na ní: Jmenuješ se Derek. Jsi ten nejšťastnější člověk na světě. Usmíváš se na cizí lidi, jen tak si poskakuješ a rád se díváš z okna. Jsi bezvýhradně milován. Zapamatuj si to. Aspoň tohle.